The story recounts the early life of Genghis Khan who was a slave before going on to conquer half the world in 1206.
As far as can be judged from the disparate sources, Genghis Khan’s personality was a complex one. He had great physical strength, tenacity of purpose, and an unbreakable will. He was not obstinate and would listen to advice from others, including his wives and mother. He was flexible. He could deceive but was not petty. He had a sense of the value of loyalty, unlike Toghril or Jamuka. Enemies guilty of treachery toward their lords could expect short shrift from him, but he would exploit their treachery at the same time. He was religiously minded, carried along by his sense of a divine mission, and in moments of crisis he would reverently worship the Eternal Blue Heaven, the supreme deity of the Mongols.
So much is true of his early life. The picture becomes less harmonious as he moves out of his familiar sphere and comes into contact with the strange, settled world beyond the steppe. At first he could not see beyond the immediate gains to be got from massacre and rapine and, at times, was consumed by a passion for revenge. Yet all his life he could attract the loyalties of men willing to serve him, both fellow nomads and civilized men from the settled world. His fame could even persuade the aged Daoist sage Changchun (Qiu Chuji) to journey the length of Asia to discourse upon religious matters. He was above all adaptable, a man who could learn.
Organization, discipline, mobility, and ruthlessness of purpose were the fundamental factors in his military successes. Massacres of defeated populations, with the resultant terror, were weapons he regularly used. His practice of summoning cities to surrender and of organizing the methodical slaughter of those who did not submit has been described as psychological warfare; but, although it was undoubtedly policy to sap resistance by fostering terror, massacre was used for its own sake.
Mongol practice, especially in the war against Khwārezm, was to send agents to demoralize and divide the garrison and populace of an enemy city, mixing threats with promises. The Mongols’ reputation for frightfulness often paralyzed their captives, who allowed themselves to be killed when resistance or flight was not impossible. Indeed, the Mongols were unaccountable. Resistance brought certain destruction, but at Balkh, now in Afghanistan, the population was slaughtered in spite of a prompt surrender, for tactical reasons.
The achievements of Genghis Khan were grandiose. He united all the nomadic tribes, and with numerically inferior armies he defeated great empires, such as Khwārezm and the even more powerful Jin state. Yet he did not exhaust his people. He chose his successor, his son Ögödei, with great care, ensured that his other sons would obey Ögödei, and passed on to him an army and a state in full vigour.
At the time of his death, Genghis Khan had conquered the land mass extending from Beijing to the Caspian Sea, and his generals had raided Persia and Russia. His successors would extend their power over the whole of China, Persia, and most of Russia. They did what he did not achieve and perhaps never really intended—that is, to weld their conquests into a tightly organized empire. The destruction brought about by Genghis Khan survives in popular memory, but far more significant, these conquests were but the first stage of the Mongol Empire, the greatest continental empire of medieval and modern times.
Jöchi, like his brothers, received his own ulus (vassal kingdom to command), a yurt (a domain for his ulus), and an inju (personal domains to support his court). His lands were in the western part of the Mongol empire. For reasons that are not entirely clear, an antagonism apparently developed after 1221 between Jöchi and his father. From 1222 until his death, five years later, Jöchi did not participate in Genghis Khan’s battles, though he did participate in the attack on the Volga Bulgars in 1223. Genghis Khan may have thought that his son was plotting his death, but Jöchi died before he could take any action. Genghis Khan died six months later, and Jöchi’s lands were divided among his sons. His eldest son, Orda, founded the White Horde, his second son, Batu, the Golden Horde.
Přesné datum narození Temüdžina není známo, což se asi dá očekávat. Nicméně pravděpodobně se narodil v roce 1162, i když se objevují i roky 1155, 1161 nebo 1167. Čingischán pocházel z klanu Bordžiginů, jejichž mytickým zakladatelem byl Šedý Vlk. Čingischánovým otcem byl Jesühej, kterého však v roce 1175 zavraždili Tataři. Mladý Temüdžin byl následně vlastním kmenem vyhnán a stal se společně se svou rodinou kočovníkem. Jeho společenské postavení však vzrostlo ve chvíli, kdy si za ženu vzal Börte, vysoce postavenou ženu z kmene Kereitů. Posléze se z Temüdžina stal velmi silný kmenový vůdce.
Později byl Temüdžinův nový kmen přepaden sousedními Merkity, kteří unesli Börte. Temüdžin se tedy spojil s mongolskými vůdci Tooril-chánem a Džamuchou, načež nepřátele porazil. Následně se však rozhořel další spor – tentokrát o moc s žárlivým Džamuchou. Temüdžin spolu s Tooril-chánem Džamuchu porazili a Temüdžin díky tomu získal dominantní postavení mezi všemi mongolskými kmeny. Na konci dvanáctého století Temüdžin porazil sousední kmeny Tatarů a na začátku nového století se vypořádal i s odpůrci v řadách Mongolů. Džamuchu nechal Temüdžin popravit. Roku 1202 také rozdrtil Tatary a z velké části je vyhladil. Zbytky vojenské opozice mezi kmeny zlikvidoval Temüdžin poražením Tooril-chána.
Z Temüdžina Čingischánem
Roku 1206 se konal Velký mongolský sněm – tzv. Kurultaj, kde byl Temüdžin všemi vůdci mongolských kmenů jmenován Čingischánem – v překladu neomezeným vládcem. Za svoje sídelní město si Čingischán zvolil Karakorum, které dnes najdeme ve východním Mongolsku. Zřejmě kvůli vnitřním sociálním problémům zahájil Čingischán v roce 1211 obrovskou vojenskou expanzi. Ta ve výsledku znamenala dobytí Číny, Střední Asie, Persie a dalších území. V roce 1215 Mongolové vyplenili Peking a císař s dvorem uprchl do Kchaj-fengu. Proti mongolské ofenzivě se postavila karakitánská říše ležící ve Střední Asii, ale byla zničena vedlejšími oddíly Čingischánových vojsk.
Mezi lety 1218-1224 se Mongolové zmocnili Chorezemské říše a jejích center v Buchaře, Chorezmu a Samarkandu. Mezitím, co Čingischán zůstával ve Střední Asii, mongolští vojevůdci Sübeetej a Džebe si razili cestu do Evropy. Po vítězných bitvách v roce 1221 v současném Ázerbájdžánu a Arménii zamířili přes Kavkaz na sever k řece Kubáň a zmocnili se území až k severnímu břehu Kaspického moře. Posléze se přemístili směrem k Azovskému moři, kde na řece Kalce porazili spojená vojska Kumánů a ruských knížat. Vítězové se poté přesunuli na Krym a poté na Ukrajinu, ovšem posléze se stáhli a zamířili směrem k hlavním silám Čingischánovým. Cestou zpět zemřel Džebe.
Smrt v průběhu čínského tažení
Čingischán se po konečné porážce nepřátel na západě soustředil na zničení dynastie Západní Sia v severní Číně. V průběhu tažení proti severočínské dynastii Ťin však Čingischán neočekávaně zemřel. Dodnes není jasné, kde se nachází hrob slavného vojevůdce. Po Čingischánově smrti se vlády nad obrovskou Mongolskou říší ujal jeho syn Ögödej. Ten pokračoval v expanzi, kterou započal jeho otec, a stal se světově známým, když dovedl Mongoly nejdál na jih a západ při invazích do Evropy a Asie.
Čingischán mohl překonávat nepřátele díky perfektní organizovanosti mongolské armády, velké mobilitě, okamžité připravenosti k boji, vynikající jízdě a lukostřelbě a rozhodně nelze opominout ani znalosti taktických a strategických postupů, které Mongolové postupně získávali během dobývání. Úplnému ovládnutí Evropy zřejmě zamezilo období silných dešťů, které udělaly z podunajské a polské nížiny bahnitý terén, jenž byl neschůdný pro jízdní jednotky.
Mongolská říše měla po Čingischánovi propracovaný a pevně zavedený správní systém. Také byla vnitřně jednotná.
Čingischán měl plodný život a měl asi 600 oficiálních konkubín, takže po sobě zanechal obrovské množství potomků. Díky moderním metodám genetického výzkumu bylo zjištěno, že v současné době žije asi 16 milionů nositelů jeho alel, tedy jeho přímým potomků. Mezi jeho slavnější potomky se řadí Džoči, Čaadaj, Ögödej či Tolujchán.